Mám krabičku. Není tak krásná jako ta na obrázku, je to obyčejná kartonová krabice od firmy IKEA, opatřená štítkem. Schovávám v ní drobnosti, které mi něco připomínají, něco krásného a/nebo důležitého, co jsem zažila. Odjakživa jí říkám babiččina krabička, přestože první položky se do ní dostaly už v době mých studií. Za tím názvem byla romantická představa babičky, u jejíchž nohou sedí vnoučátka, babička vytahuje poklady z krabičky a povídá o tom, jaké to bylo, když byla mladá. Ostatně pěkně to v knize Babička popsala Božena Němcová…

Dnes už jsem babička a vnoučátka mají ráda, když jim povídám o tom, „jak to bylo dřív“. Krabičku s poklady k tomu nepotřebujeme. Já sama se obsahem probírám velmi zřídka, ale přesto do ní čas od času něco přidám.

Tento web by mohl být taková moje virtuální babiččina krabička. Papírová krabice má ovšem jednu velkou výhodu: to, co je v ní, je přístupné jenom tomu, koho ke krabici pustím. Babiččina krabička jako web? Zatím sama nevím, jak moc jsem ochotná ze svého soukromí poslat do virtuálního světa. Jistá jsem si jenom jednou položkou, kvůli které tento web vlastně vznikl: lavičkou Vojty Mužíka a jeho psí kamarádky Kendy.